Podnikání v sociálních službách

Rozhovor s Lenkou Kohoutovou

v rámci  Jakým způsobem je podnikání v sociálních službách podnikáním v tom smyslu, že si pod tím řada lidí představí velký panelák, všechno financované z města, a to je asi tak všechno, co děláte. Kolik máte například zaměstnanců?

Domov pro osoby se zdravotním postižením Sulická je předně příspěvková organizace hlavního města Prahy, a o 172 klientů zde pečuje 145 zaměstnanců. Jsme služba, která funguje 365 dní v roce a sloužíme 24 hodin denně.

To znamená, že už jste v režimu středního podniku.

To asi ano. A jestli se mě ptáš na to, jestli je to podnikání, tak rozhodně ano, protože musíme dodržovat mnoho zákonů, které jsou od zákoníku práce po zákon o sociálních službách, který vymezuje, jak vypadá sociální služba, domov pro osoby se zdravotním postižením a máme ještě registrované chráněné bydlení a finanční prostředky máme jak od klientů, kteří si za službu platí, tak máme peníze z financování kraje, z financování Ministerstva práce a sociálních věcí, a zdravotní sestry platí zdravotní pojišťovny. Každá firma, která pracuje v sociálních službách, je službou a ta, i když jde o neziskovou organizaci službovou, tak si vždycky na to, co dělá, musí vydělat. Tady musím zaplatit mzdy, tady musím zaplatit elektřinu a plyn a musím vždycky mít všechno v pořádku tak, abych byla v souladu nejen s živnostenskými opatřeními, ale samozřejmě se zákonem, který mluví o službě jako takové.

A dá se v tomto případě říct, kolik zdrojů pokrývá právě ta klientská platba a kolik představuje část z veřejných zdrojů, ať už těch nárokových, nebo nenárokových?

Když budu brát…Teď si mě teda úplně zarazil, protože to by tady měla sedět naše paní ekonomka, je to tak, že je to asi 50 na 50. Protože Všeobecná zdravotní pojišťovna, je to platba za klienta, příspěvek na péči je platba klienta směrem k nám. Pak si klient platí pobytovné a stravné, to znamená, že zhruba polovinu, nebo slabě pod polovinu si zaplatí určitě klient, a zbytek jsou finanční prostředky, které jdou za ministerstvem práce, magistrátem, a v našem případě magistrátem a dalšími, protože máme samozřejmě různé dárce a tak.

>>Chci nové díly do emailu!

Já už jsem čas od času slyšel myšlenku, že teď je spousta lidí v seniorském věku nebo lidí, kteří potřebují péči, a tak se vyplatí založit si zařízení, které se o tyhle lidi bude starat, protože to bude fungovat tak nějak samo, že na to dostanou dotaci od kraje nebo od státu, ti lidi to zaplatí…Něco mi říká, že to tak přesně není.

Není to tak, protože ta sociální služba musí být registrovaná podle toho, jaká je. Registrátor je kraj, v našem případě je to Hlavní město Praha a každý, kdo chce být registrován, tak musí podle zákona o sociálních službách splňovat určitá pravidla a vyhláškou je stanovené, kolik si člověk může platit za stravu a za pobyt. Za pobyt je to 210 Kč na lůžko maximálně a na stravné je to 170 Kč maximálně. Kalkulacemi se zabývám intenzivně už několik let, stravné, abychom vařili v určité kvalitě, nedosahuje výše 170 Kč. Zkus uvařit za 170 Kč snídani, oběd s polévkou a večeři, a mezitím mít ještě dvě svačiny, u diabetika druhou večeři. Za 170 Kč to nejde zvládnout, takže se snažíme dodotovávat stravné, jsme na té nejvyšší hranici, smlouváme veškeré možné ceny. Na druhou stranu musím říct, že hozenou rukavici paní ministryně dostala už mnohokrát, aby tuhletu vyhlášku navýšila. Navýšily se důchody, teoreticky bychom si mohli pomoci tím, kdyby se ta cena o 10 až 20 korun za den zvýšila, pořád to nebude tak velká zátěž na člověka, který tady žije, jako na organizaci, která nemá z čeho. Proto se to někde může odrazit i na kvalitě.

Znamená to, že kdybych bydlel v zařízení, které se o mě stará 24 hodin denně, a pak mám limit na to, kolik za mě může to zařízení utratit za jídlo, že si u nich nemohu dát třeba svíčkovou, i kdybych chtěl?

Teoreticky ano. I když svíčkovou mají klienti rádi a my jim ji rádi vaříme, ale je to tak, že my smíme spotřebovat nebo si neinkasovat, my si můžeme vyúčtovat 170 Kč na stravní jednotu za den maximálně a 210 Kč za ubytování. A víc ani nic, maximálně se může stát a my to hodně děláme, že když klient například nejí sladkou snídani, tak jsme tady vymysleli takový systém, že si ji můžou odhlásit, my mu za ni vrátíme peníze, a on si jde za své koupit to, co má rád. Ze zákona je to ještě tak, že i když platí klient za pobyt a za stravné, tak pokud by ta celková částka převyšovala 75 % jeho důchodu, my smíme účtovat pouze do výše 75 % důchodu, 25 % musí zůstat klientovi. Takže klienti často finanční prostředky mají a když si je chtějí utratit za lepší jídlo někde jinde, vyjádří zájem o to, jít do restaurace na oběd / na večeři, tak my ho určitě podpoříme a naše jídlo mu odhlásíme a i ho do restaurace doprovodíme, když potřebuje.

A kdo tu u vás bydlí? Jsou to lidi, kteří jsou starší, jsou to lidi, kteří mají nějaký zdravotní problém?

Máme celkem tři nezletilé, nejmladšímu člověku je tady 13 let. Nejvíc tu máme asi lidi do 50 let a nejstaršímu je něco kolem 80 let. Nemáme určenou věkovou hranici. 

A to, že jsou to lidi, kteří bydlí v jednom zařízení, které není úplně nejmenší jak fyzicky, tak i rozsahem služeb, je to ideální stav, anebo je lepší, řekněme, o člověka pečovat doma, ať už třeba pro stát z hlediska nákladů, tak pro toho člověka?

Pro každého člověka je lepší, když má možnost žít doma ve svém prostředí a může se o něj někdo postarat. Pokud to tak ale není, tak by měla existovat důstojná pobytová služba, kam by člověk mohl jít. Tady máme třeba případy, kdy se rodina už nedokáže o klienta, o svého syna, postarat. Je jim 70 plus, a hledali pro svého syna vhodné zařízení, navštěvují ho, berou si ho domů, ale ta péče o něj byla tak náročná, že mu našli vhodnou službu. To dokážu pochopit. Naučila jsem se nikoho nesoudit, když nezvládne péči doma. A dneska vím, že spousta lidí může s asistencí žít doma, ale pokud někdo potřebuje asistenci 24 hodin denně, pokud potřebuje nějaký dohled zdravotníka, tak často jiný směr než pobytová sociální služba není. Pojďme si jenom říkat, do jaké míry má být kvalitní a jak má vypadat.

A jak má vypadat?

Já jsem na Sulické 7 let a když jsem sem nastoupila, tak tady byly třeba pětilůžkové pokoje. My jsme to změnili podle toho, jak si myslím, že má vypadat sociální služba. Mají to být menší domácnosti. Teď se snažíme dost snižovat, abychom měli jedno až dvoulůžkové pokoje příjemně zařízené tak, aby klient měl dostatek svého soukromí, a když potřebuje, tak se mohl zavřít a oprostit se od druhých. Je to služba, která má nabízet podporu, pomoc, asistenci, ale nedělat ze sociální služby například pionýrský tábor ve stylu, teď se vstává, teď se něco děje, teď je v plánu toto… Máme tvořit nabídku, ve které sice jsou nějaká pravidla, protože ta vždycky budou muset nějaká být, aby ta služba fungovala, ale má klientovi poskytnout určitou volnost v rozhodování o tom, co chce dělat, kde chce být, jak dlouho chce spát, anebo třeba to, že chce pracovat, chce se vzdělávat atd. Například v naší organizaci se snažíme klienty podporovat jak ve vzdělávání, tak v zaměstnávání.

 A umí tohle stát zajistit jako službu, která je aspoň z významné části státní? Něco, když se podíváme na obecné mínění o státu, něco, co dovede individuální službu ručit každému klientovi.

Mně dlouhodobě chybí vize. Stát nemá jít a řešit jednotlivosti, stát má mít vizi v krátkodobém a dlouhodobém horizontu jak chce, aby vypadaly sociální služby a tohle podle mě stát dlouhodobě nedělá. Promeškáváme jedinečnou šanci plánovat, jak chceme, aby v budoucnu vypadaly sociální služby, kolik by jich mělo být podle vývoje demografického, a to nejenomže bychom tady plédovali pro pobytové služby, ale obecně, co budeme potřebovat v terénních službách, co budeme potřebovat v ambulantních službách, jak se budeme koukat na to, co budeme potřebovat. Třeba mluvíme o psychiatrické reformě, tak ale stát musí okamžitě plánovat, jak k tomu budou provázané sociální služby. Čili s jakoukoliv změnou musíme mít plán co dál, my tu vizi dlouhodobě nemáme, stát neříká, že chce, aby tady byly třeba sociální služby nějak velké, jak se budou platit, kdo v nich má pracovat, o tom se tady dlouhodobě nemluví. Pro mě je dlouhodobě z pohledu státu zmatek.

A jak by taková věc měla vypadat, a to zejména třeba s ohledem na rozhraní mezitím, co má zajišťovat stát nebo jakou část má, řekněme, financovat stát z té péče, a co by měl zajišťovat soukromý sektor, nebo kde by měla být ideálně ta hranice spolupráce ?

No, to narážíme na standardy a nadstandardy, měli bychom limitovat to, co stát uhradí a pod jakou hranici nepůjdeme. Za mě určitě v pobytových posílit terénní služby. Dále ambulantní služby, které jsou pro nejrůznější skupiny obyvatel. Sociálně-terapeutické dílny. Podpořit i typ služeb, jako je odlehčovací služba. Pobytové služby, které budou o jedno až dvoulůžkových pokojích a stanovit si hranici, dokdy to tak bude, a další jiné nepovolovat. Trend vícelůžkových pokojů už je někde úplně jinde. Stanovit, jak má služba vypadat, jak v ní má vypadat pracovník. Čili zapovědět stereotypy jako vychováváme, nastavujeme, ale spíš si říct, že necháváme žít a umožňujeme člověku žít jak v domácím prostředí, tak třeba v simulovaném domácím prostředí v pobytové službě, a jak to pro něj udělat co nejvolněji a nejpřívětivěji. 

Ještě pro nastavení definic, pobytová služba, ambulantní služba a terénní služba jsou?

To je podle zákona o sociálních službách. Já se ti omlouvám, protože to beru tak, že to každý musí znát, že terénní služby jsou asistenční služby, kdy k tobě domů přijde asistent a ten udělá to, co potřebuješ. Ambulantní jsou takové služby, kdy tam člověk může pobýt určité hodiny, a pak zase jít domů. Je to služba jak pro děti, tak pro lidi se zdravotním postižením, tak pro naše seniory. Stejně tak ambulantní služby mohou být třeba sociálně-terapeutické dílny, i když je to určitá odnož. A do pobytových služeb patří domovy seniorů, domovy se zvláštním režimem, domovy pro lidi se zdravotním postižením, což je právě naše Sulická, chráněné bydlení. A odlehčovací služba je taková, která odlehčí rodině na pár dní, týdnů nebo měsíců, když si rodina potřebuje odpočinout, anebo když někdo z rodiny potřebuje jít například do nemocnice, nebo něco zařídit.

Za dnešní situace, pokud mám v okolí někoho, kdo by uvítal nějaký typ péče, tak jak to lze profesionálně udělat s nastavením dnešního systému? Je realizovatelné, kdybych si řekl, teď založím podnik, který bude standardní komerční záležitostí poskytující například, pro začátek, terénní službu, s nějakým výhledem, že v budoucnu vybuduji pečovatelské zařízení? Je proto potřeba kromě praxe, spíš vědět, v jaké lokalitě je aktuálně nastaven plán tak, aby tam ta služba měla být?

Ten systém na založení takové firmy je neskutečně složitý a administrativně náročný. Jak jsem již říkala, zákon o sociálních službách nastavuje nějaká pravidla, ta se musí domluvit s registrujícím subjektem, což je kraj, a ten musí uznat za vhodné, že tuto službu vezme do sítě. Jakmile ji do sítě nevezme, přestává tady být nárok na finanční prostředky od státu a kraje, čili potažmo Ministerstva práce a sociálních věcí, a i když si v této době umí spousta lidí službu zaplatit sama, jednalo by se o domov seniorů bez registrace, čili neoprávněné podnikání. Ta pravidla jsou strašně sešněrovaná a já si myslím, že bychom se  měli bavit z dlouhodobého pohledu o tom, jak nastavit jasný standard sociálních služeb, a především, jak si založit takovou firmu daleko jednodušeji.

Což znamená, že by stát měl určit nějakou míru standardu v takové službě, ať už bude mít jakoukoliv formu, jestli terénní nebo pobytovou? 

Ta je určena, ale je hrozně komplikovaná. Mělo by se to zjednodušit, podle mě. 

No a v jakém smyslu zjednodušit? V tom smyslu, že když si nějaký podnik založím, bude kvalitní, to znamená, že se najde dost lidí, kteří ho budou chtít využívat, tak přesto se mi může vřele stát, že nebudu schválen, tím pádem to nemůžu dělat?

Přesně tak to je.

A je to kvůli tomu, že je ustanoveno, že síť v daném městě je dostatečně široká, tudíž není potřeba dalšího zařízení, ačkoliv zájem by teoreticky byl?

Je to o tom, jak osvícený je daný kraj, který se dívá do budoucna a chce s tím něco dál udělat. My se třeba dlouhodobě nestaráme o vývoj určitých skupin obyvatel. Když si budeme povídat třeba o Praze, kterou znám, tak Praha nemá jednu pobytovou službu pro lidi s tělesným postižením i třeba na odlehčovací čas. Lidi s dětskou mozkovou obrnou často končí v domovech pro seniory v produktivním věku, protože pro ně není vhodná pobytová služba. Lidi, ať už děti nebo dospělí, s poruchou autistického spektra, nemohou najít vhodnou službu, pokud mají specifické projevy chování. O psychiatrické reformě a pobytových službách jsem mluvila. Tak to prostě je. Všichni to vždycky vyslechnou, ale nikdo s tím nic neudělá, protože razíme takovou teorii, že všichni by měli bydlet v bytech. To je fajn, tam zase nemáme dostatek asistentů, a nikdo nedělá nic pro to, aby dostatek asistentů byl, čili změnil platové podmínky pro pracovníky v sociálních službách, a celkově je potřeba rozvolnit placení za služby a ten systém jako takový. Každý, když se začnu bavit o financích, tak mi říká: „No, jo, ale to se pak do toho systému bude muset nalít spousta peněz.“ A já říkám, že to tak moc není, důležitější je, udělat v systému pořádek. My musíme vědět, kolik se platí za jedno lůžko a kolik stojí hodina služby průřezem Českou republikou. Například za asistenci smí klient zaplatit maximálně 130 Kč, ale ta částka samozřejmě neodpovídá, zbytek doplácí stát. A když se podíváš, kolik se platí za jedno lůžko napříč ČR, tak všude, v každém kraji napočítáš jinou cenu. Je zapotřebí, aby v tom sám stát udělal pořádek a řekl, že třeba jedno lůžko stojí, a teď mě neber za slovo, 50 tisíc měsíčně. A víc nikdo jiný nedostane a zbytek si musí sehnat jinde. Něco platí klient, něco platí sponzor, něco jsou další finanční prostředky, které lze zajistit z vedlejší činnosti. Domov Sulická má například z vedlejší činnosti zhruba milion ročně a teď jsme zajistili, že si můžeme daleko víc vydělávat svojí činností, takzvanou vedlejší, protože jsme otevřeli vzdělávací centrum. Staráme se o to, abychom získali i jiné příjmy než ty, které jsou od státu a od zřizovatele. Ale takhle se musí postupovat všude. Pro mě alfa a omega je, nastavit systém cenové politiky od státu tak, aby jakékoliv příspěvky, byly stejné v celé republice, bez ohledu na to, jestli jsem z Prahy, z Aše nebo z Brna.

Co to pro mě znamená ve chvíli, kdy právě uvažuju o tom, že bych se do nějaké takovéhle služby vrhnul? Ve chvíli, kdy si řeknu, že se chci věnovat třeba právě terénní službě a pomáhat lidem v domovech se o sebe postarat?

Kdyby ses mě přišel zeptat, tak bych ti řekla, že nejdřív se jdi domluvit s krajem, aby ti řekli, jestli tě vezme do sítě. Tam bych začala.

To je systém, který mně osobně přijde ujetý. Já bych se přeci spíš měl dohodnout s těmi deseti, dvaceti lidmi, kterým bych chtěl pomáhat, a potom říct kraji, že bych tohle rád dělal, když už bych v tom chtěl kraj mít, což asi ani ve finále nechci.

Ano, jenže samotní lidé tu službu neuplatí. Zákonem máš dané, jak můžeš služby nacenit. Jsme v takovém začarovaném kruhu, kdy já se domnívám, že rozvolnění by pro tu službu samotnou znamenalo prospěch. Mohli bychom se bavit o tom, že pokud budou rozvolněné ceny, a ty budeš mít deset klientů a budeš řádně registrován, nebudeš dostávat finanční prostředky, ale vyděláš si na to sám, díky klientele, která to zaplatí. Ale tebe zase sešněrovává vyhláška, která říká, že od klienta si nevezmeš víc než 130 Kč na hodinu.

Jaké je k tomuhle zdůvodnění, že to omezení je z těchto obou stran?

Tak na jednu stranu paní ministryně Maláčová říká, že nesmí brát lidem z peněženek peníze, což samozřejmě já uznávám, protože my tady máme klienty, kteří si nesou invaliditu z dětství a důchody jsou opravdu nízké, takže musíme začít u toho, zda je výše invalidního důchodu správná a u lidí v seniorním věku zase máme spoustu těch, kteří si služby umí zaplatit, ale jsou nějak limitováni tím, že to nejde. Proto spousta domovů bere nejrůznější příspěvky, a jde to úplně oklikou, ale stejně ty finanční prostředky dostávají. To je právě to, co mně vadí, protože si myslím, že každý má říct svoji cenu a ta cena má být uhrazena. Buď ta služba bude mít klienty, anebo je mít nebude. A když je mít nebude, tak se asi bude muset zamyslet nad svojí cenovou politikou. A tím neříkám, že ty služby mají být opravdu tak drahé, aby na to klient neměl, jde o to nastavení standardu a nadstandardu, kdy stát udává nějaký limit, a ostatní by mělo být povoleno. Jestliže splňuji pravidla, dostávám se do sítě, na jedné straně dodržuji zákon v nějakých cenách, to je standard, ale mohu si dovolit i nadstandard. Já si myslím, že spousta lidí by si ho velmi ráda zaplatila a ráda by si ho dopřála. Vím i u nás o klientech, kteří říkají: “a my bychom si ještě za něco připlatili, a my bychom ještě chtěli”… A my to neumíme, protože nemůžeme.

A proč? Jaké je odůvodnění té regulace, proč tohle nemůžu dělat. Já chápu, že ve zdravotnictví bychom vytvářeli dvě různé skupiny standardů a nadstandardů, což je něco, co v Čechách není úplně obvyklé, nicméně tady se jedná o sociální služby a ne zdravotnictví. Zároveň přece jenom v pohraničí máme nejedno zařízení, které se specializuje na klienty ze zahraničí, kteří bydlí v Čechách, jejichž podoba má vyšší standard než ta česká, což už tak vytváří v Čechách, řekněme, dvě kategorie lidí, kteří využívají tyhle služby.

Dokážu si představit, že bychom měli plátce a samoplátce. Nebo si dokážu představit, že si začneme platit komerční připojištění na sociální podporu a pomoc v případě, že to budeme někdy potřebovat. To se hrozně těžko popisuje, když v tom systému člověk není, ale představ si, že potřebuješ 24/7 službu asistenta, bydlíš v bytě, tak tě to za měsíc vyjde přes 90 tisíc, a to málokdo má. A pak se bavme o tom, jestli není levnější opravdu důstojná péče v pobytové službě, kde má ale klient v pokoji svoje soukromí a řekněme si, jestli u toho jednoho klienta opravdu umíme zajistit 24hodinovou službu. Já pořád polemizuju s tím, že chci, aby byli lidi co nejvíc doma, ale polemizuji taky s tím, jestli jsme schopni zajistit někomu 24hodinovou službu v bytě. To není uplatitelný ani tím klientem, ani stát takovouhle odpovědnost nemůže přijmout. Proto říkám, že musíme mít dostatek pobytových služeb, které budou opravdu důstojné, lidem se tam bude dobře žít v dostatečném soukromí, s dostatečným odborným personálem. A potom se pusťme do rozvolnění systému takovým způsobem, aby se do sítě dostali lidi, kteří splní pravidla a podmínky. Ty budou jasně kontrolované, člověk, co ztratí takovouhle licenci, tak už v tom podnikat nebude moct ani náhodou a finanční prostředky, které stát dává, budou jasné a stejné od Aše až po Brno.

Nicméně za situace současné, je založení právě takového zařízení jako soukromého podniku v podstatě nerealizovatelná věc.

Je, je tady spousta domovů seniorů, ale ta péče tam stojí zhruba od 26 tisíc výš, plus příspěvek na péči a já nepolemizuju vůbec s tím, že to je špatně, je to jejich cena a ta má být jasně a veřejně daná, a nemá být dávána oklikou nejrůznějšími platbami do darů a různě jinak. Protože podle zákona je to 210 Kč, 170 Kč a plus příspěvek na péči, a to je cena, která je opravdu v současné době neskutečně podtržena.

To nepochybně. To znamená, že cokoliv, co starší člověk nebo kdokoliv v takovémhle zařízení platí jako sponzorský příspěvek, tak je trošku obcházení pravidel? Tak jak by to mělo správně být, byť ta pravidla evidentně jsou nastavená tak, že je nejde moc dobře plnit.

Je to diskutabilní, jak to je. Mnozí se přizpůsobili tomu, jak to může a nemůže fungovat. Někteří to mají nastavené ještě trošku jinak, já nechci vůbec kohokoliv obviňovat nebo říkat, že je to špatně. Spousta domovů je soukromých a fungují tak, jak fungují. Prostě se přizpůsobily systému, co jim umožňuje, co jim neumožňuje, a právě proto si myslím, že bychom měli nastavit systém zcela volně, racionálně, aby se v něm dalo důstojně podnikat,  a tím neříkám, že bychom měli privatizovat, aby mně to někdo nepodsouval. Já chci jenom, aby ty služby byly uplatitelný.

Zkus v Praze vytočit Domácí péči a potřebovat zdravotní sestru třikrát v týdnu, nedej bože každý den, tak ji neseženeš. A zkus sehnat asistenci. Já jsem tuhle situaci řešila předloni, kdy jsem obvolávala asistenční služby v Praze a nebyla jsem pro svoji tetu schopná sehnat asistenční službu na dvě hodiny denně. A nebyli schopni přijít, než zase péči zajistila rodina, protože pořadové číslo jsme měli XY a na službu bychom čekali dva měsíce, služby jsou obsazeny. A pokud se budeme bavit o sociální pobytové službě, i když teď po covidu je to trošku jinak, ale z minuty na minutu někoho neumístíš. A představa, že například žiješ s dětskou mozkovou obrnou, nejsi člověk s mentálním postižením. Dětská mozková obrna neznamená mentální postižení, tak je to tak, že opravdu ten člověk často skončí v domově seniorů, bohužel. My vůbec nemyslíme na to, abychom měli služby pro širokou skupinu lidí. My se staráme o to, že máme nějaký systém, který, kdo si urve, co si urve, nějak se domluvíme, ale je v tom chaos a to není pro budoucnost dobře.

Otázka, jak to zlepšit, je asi irelevantní, poněvadž to je na přednášku o délce několika hodin, zcela nepochybně.

Je to o tom nastavit vizi a opravdu ryba smrdí vždycky od hlavy, takže začít u státu a začít se bavit o tom, že musíme nastavit po dohodě s odbornou veřejností jasnou koncepci, jak to má vypadat. A znovu říkám, máme na to rok, dva, dýl ne, protože všechno má nějaký vývoj a čas a bez toho se neobejdeme.

Když jsi zmínila, že nelze sehnat asistenci nebo ani pobytové zařízení, tak je to primárně kvůli tomu, že jako klient buď nemám možnost ani si zaplatit něco navíc, to jest, neexistuje nějaká nabídka, poptávka? Anebo je to primárně právě o straně nabídky, která není, i kdybych třikrát chtěl někomu věnovat nějakou adekvátní částku za péči pravidelnou.

Není to tak o penězích, jako je to o lidech, nejsou lidi.

A jak uspět, aby byli lidi? Je to o tom, aby byli ohodnoceni finančně, anebo je to o vzdělávání?

Podle mě je to o změně financování, co se týká mezd a platů zaměstnanců v sociálních službách, sice se to hodně změnilo. Já, když si to spočítám například na Domov Sulická, na kterém jsou moc pěkné platy na sociální služby, ale pořád je to plat, který člověku například v Praze neumožňuje, aby si tu pronajal byt. Nebo je to částka, která neumožňuje člověku si koupit jednou ročně pořádnou dovolenou. A pokud to takhle bude, tak pořád budeme mít lidi, kteří radši z těch škol půjdou do administrativy, nebo doučovat děti. Protože tak, jak se mi sem vrací zpátky lidi, kteří teď po covidu třeba mají zájem pracovat zpátky v sociálních službách a jsou v oboru vzdělaní, tak se sem vrací servírky, protože se v Praze zavírají restaurace. Hlásí se sem recepční, kteří jsou vzdělaní mimo jiné i v jazycích a na recepcích neměli tak těžkou práci a ještě lépe placenou. Sociální služby jsou těžký obor, psychicky i fyzicky je to náročný obor. A já dokážu pochopit, že ta práce je tak těžká, že si za ni samozřejmě chtějí nechat zaplatit. A dokud tohle nepochopíme, tak se nic nezmění.

Já se tedy teď musím přiznat, že stále nechápu, ne z tvých odpovědí, ale nechápu systémově, proč tedy není možné si založit službu, na kterou bych měl evidentně frontu klientů a předpokládám, že bych jim byl schopen účtovat tolik, aby i zaměstnanci byli placeni relativně adekvátně?

Pokud nebudeš registrovaná sociální služba, tak budeš mít samozřejmě problém. A znovu říkám, že tu službu sám neuplatíš, pokud si budeš muset zaplatit zaměstnance, nějakého účetního, někoho, kdo ti zpracuje mzdy a nějaké další zázemí, tak na klienta 130 Kč na hodinu ti nebude stačit. A mimo to, třeba zdravotní sestry v sociálních službách kvůli nastavení bodového ohodnocení nebo i výkonů, už dávno nejsou poplatné tomu, co si dneska zdravotní sestry musí vydělávat, nebo co stojí zdravotnický materiál. Což by všechno měly obsáhnout platby ze zdravotních pojišťoven, ale my běžně na zdravotní sestry doplácíme. A to opravdu vykazujeme maximum možného, co nám lékaři napíšou, protože my si nemůžeme jen tak psát nějaké výkony. Vždycky to máme podle toho, co nám napíše lékař k danému klientovi a co jsme ve skutečnosti udělali. A běžně na zdravotníky doplácíme a my je tady potřebujeme. Protože například v našem domově se krmí sondami, což je zdravotnický úkon. Máme tady lidi na podkožních infuzích. Máme tady pumpy, máme tady odsávání, a podobně. Není to tak, že bychom se obešli bez zdravotníků, prostě ne. Pokud je nějaká služba tak nastavená, protože má lehčí klientelu, tak samozřejmě, ale u nás to tak není. Takže říkám, že bychom se měli obecně zamyslet nad financováním sociálních služeb. A to nepláču, říkám jenom, že ten systém není dobře nastaven. A že pokud někdo začne podnikat v sociálních službách, tak musí mít velmi dobře spočítáno, jestli se mu každý měsíc dobře zaplatí. Protože ten soubor jednotlivých segmentů, které dají dohromady měsíční budget, je z mnoha různých oborů. Od zdravotnictví, po sociál, po klienta, a není to jednoduché.

Pomohla by ta tradiční volání po sjednocení zdravotní a sociální péče aspoň v nějakých oblastech?

O tom jsem nepřemýšlela. Já si myslím, že to je spíš o určité úrovni domluvy. Vždycky jsme tomu říkali, že to je systém ucelené rehabilitace nebo dlouhodobé rehabilitace, kdy se musí spojit celek zdravotní i sociální. Možná ještě k tomu dál vzdělávání a tak. Ale já si opravdu myslím, že sociální služby se z gruntu musí změnit a musí se na tom domluvit mnoho subjektů.

Dobrá. A jak ty sama ses dostala do téhle oblasti, do sociálních věcí?

Já jsem původem zdravotní sestra. Protože jsem kdysi zůstala jako matka samoživitelka, tak jsem z oboru musela odejít. Pak jsem se vrátila, skrze lidi se zdravotním postižením, které jsem zaměstnávala, zpátky. To mě dotáhlo do politiky, k založení Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. A pak jednoho dne jsem šla do konkurzu, který se týkal Domova Sulická, což pro mě byla opravdu otřesná služba. Já jsem o tom ale věděla a chtěla jsem pomoct ke změně. Chtěla jsem ukázat, že sociální služba se dá postavit. Je to neskutečná dřina a náročná práce, ale je za námi vidět spokojený klient. A proto to má cenu, proto jsem do toho šla. Čili je to trošku spojitost se zdravotnictvím, sociálno. Je to pro mě trošku nějaká životní role, kterou mám, protože jsem vždycky měla nastaveno, že chci pomáhat lidem a tak to je. Je to něco, co mě neskutečně naplňuje a baví.

>>Chci nové díly do emailu!

 Umíš Sulickou pro rozhlas nějak srovnat, před a po, nějakou historku z natáčení v uvozovkách.

Na mém počátku dva milimetry na hlavě našich klientů a dneska jsou to dámy a pánové, kteří mají nejrůznější moderní sestřihy, obarvené vlasy, nalakované nehty. Klientky, které mě kritizují za to: „Ředitelko, ty dneska nemáš nalakované nehty. Podívej se, já jo.“ Tak to mě vždycky dostává. A tuhle se mně líbil výrok naší klientky, která mi u oběda, kdy obědváme společně, řekla: „No, tobě to, ředitelko, dneska moc nesluší, úplně jsem se tě lekla. Podívej se, já mám nový tričko.“ Takže dřív tady žili klienti a zaměstnanci, dneska tady žije komunita lidí, kterou tvoří klienti a zaměstnanci. Jsme jedna parta lidí, která pomáhá těm, kteří to v životě nemají úplně jednoduché a kteří potřebují naši asistenci. To jsme my dneska.

Ty jsi v Sulické sedm let, osm let?

Sedm let a měsíc.

Sedm let a měsíc, krásné. To znamená, že jsi tam nastoupila někdy v roce 2014.

1. 7. 2014.

Jak je to možné, že v roce 2014 existovala služba, kde musel být klient ostříhán na ježka, ať už muž nebo žena a existovala v takovémto stavu?

Je to o té koncepci, o které jsem mluvila, o určitých standardech. A já sama jsem se divila, že jsem nastoupila do služby, kde nebyl stanoven ani organizační řád. Možná právě proto město hledalo někoho jiného, protože já jsem tady byla za pět let, tuším, pátým ředitelem. Takže asi město vědělo, že to tady není v pořádku a že to chce změnu. Popravdě řečeno, prvních 14 dní, které jsem tady pracovala, jsem si říkala, že to nebudu dělat a že to psychicky nevydržím, že to prostě nezměním. Že to nepůjde, protože třeba na jedné domácnosti byl jeden holicí strojek a ráno všichni stáli frontu a jeden zaměstnanec všechny holil a vůbec nechápal, že dělá něco špatně. Přece každý se má holit svým holicím strojkem a tak to máme. Každý má svoje vlastní potřeby a nikdo se nemyje stejným šamponem a neutírá stejným ručníkem, každý má všechno svoje. A to byly věci, které já jsem nedokázala pochopit. A první, co jsem ale musela udělat, ne pro tu změnu nadchnout klienty, ale zaměstnance. A mně vlastně většina zaměstnanců v danou chvíli odešla. Napsali na mě anonym a odešli. A zůstala tady hrstka lidí, kteří chtěli něco změnit. Pamatuju si, jak jsem tady po malování s ostatními zaklekla a myla jsem tu podlahy, protože jsme neměli na úklid. Protože ta situace tady byla opravdu tristní. A dneska, když se na to z pohledu sedmi let podívám, tak máme za sebou neskutečný kus práce, kdy my jsme od nového roku otevřeli ještě, nebo jinak; v roce 2019 jsme otevřeli domácnost, kde umíme poskytnout i paliativní péči prostřednictvím Cesty domů. Čili mobilního hospice, lidem s mentálním postižením. Jsme jako jediní v republice, protože hospicová péče jako taková pro lidi s mentálním postižením neexistuje. A když bys chtěl oslovit hospic, aby vzal člověka s mentálním postižením do péče, tak ho nevezmou. Čili my jsme vytvořili domácnost, kde je zvýšená ošetřovatelská péče. S tím, že máme dohodu s Cestou domů, která v případě, že potřebujeme paliatra, nějakou dopomoc, tak jsou při nás. A letos od ledna jsme otevřeli vzdělávací centrum, kde sami vzděláváme v tom, co umíme, ostatní, plus své zaměstnance. Máme taky kvalifikační kurz pracovníka v sociálních službách, což už považuji za vrchol toho, co jsme mohli udělat.

Plánujete nějaký další rozvoj v rámci Sulické?

Určitě. Teď jsme snažili trošku snížit stavy, protože chceme, aby opravdu klienti měli své soukromí. Na druhou stranu pořád musíme počítat, že naše služba se musí zaplatit a my musíme mít finanční prostředky na celý provoz. A s každým jedním lůžkem se snižují naše příspěvky. Ale dopočítali jsme se, co si můžeme dovolit. Právě zvyšovat soukromí. Chceme určitě mít větší rozvoj v tom, jak můžeme osamostatňovat klienty, což i v jednom domě na Murgašově děláme. Umíme ty, kteří jsou schopni, přeřadit nejdřív na garsoniéru a z garsoniéry do chráněného bydlení, které máme na Černém Mostě. A z chráněného bydlení máme teď dvě žádosti o běžné bydlení, protože ti klienti jsou schopni žít úplně bez nás. To bychom chtěli prohloubit, protože si myslím, že to má smysl a má to cenu. Je za tím strašně let mravenčí práce. Protože máš sám děti, víš, jak dlouho je něco učíš a jak dlouho je budeš stavět do života a tak je to i u nás. A určitě chceme jít do toho, že bychom vybudovali, pokud o to město bude mít zájem, další službu domova se zvláštním režimem. A to pro lidi se zvláštním typem chování, tedy s agresí.

Dobrá. V rámci ještě předchozí kapitoly. Ty jsi zmínila, že jako zdravotní sestra a matka samoživitelka ses musela vydat cestou matky samoživitelky. Co to tenkrát bylo, smím-li se zeptat.

Ve zdravotnictví v 90. letech byly tak nízké platy, že bych nezaplatila nájemné. Takže jsem udělala konkurz do komerční firmy IT, kde jsem měla na starosti nějaké fakturační oddělení a tak jsem pracovala spoustu let. Protože jsem potřebovala nebýt závislá na komkoliv a už vůbec ne na nějakých sociálních dávkách. Takže jsem šla pracovat do jiného oboru, abych si na sebe a na svoji dceru vydělala.

Zároveň jsi ale zmínila, že jsi zaměstnávala i lidi se zdravotním postižením.

To pak byl letitý vývoj, kdy firma, pro kterou jsem pracovala, otevřela chráněné pracoviště nebo chráněnou dílnu a já jsem ji chvíli vedla. Což byl trošku návrat k sociálu a signál založit nadační fond, který funguje dodnes.

Čím se nadační fond zabývá, podporou zaměstnávání lidí se zdravotním postižením, ale co si pod tím člověk může konkrétně představit, nějaký konkrétní projekt.

Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením má typově ochrannou známku práce postižených, která certifikuje chráněná pracoviště. Ale teď jsme otevřeli velký projekt, ze kterého máme velkou radost. Otevřeli jsme takový webový portál. Říkáme, že to je platforma pro setkávání se lidí se zdravotním postižením, kteří hledají práci. A na druhou stranu zaměstnavatelé, kteří hledají člověka se zdravotním postižením, jak z běžného byznysu, tak z chráněného pracovního prostředí. Minulý týden jsme dokonce došli k dohodě o spolupráci s úřadem práce, kdy si budeme pomáhat. Jednak tedy upozorňovat na to, že taková platforma existuje. A na druhou stranu nám úřad práce pomůže i se zapeklitými otázkami, na které by nadační fond neuměl člověku nebo firmě odpovědět.

Bavili jsme se poměrně dopodrobna o změnách sociálních věcí, sociálních systémů. Jakým způsobem lze tyto změny prosadit? Po tom, co jsi založila nadační fond, nepletu-li se, byla jsi i poslankyní za ODS. Aktuálně tě najdeme na kandidátce znovu?

Ano, na 27. místě v Praze, v rámci SPOLU.