Jak z Česka vyhodnocovat EKG pro klienty z USA, Británie

Rozhovor s Veronikou Bulkovou

Když jste začínali s podnikem, tak kdy přesně, nebo jaká byla přesně ta myšlenka úplně, že jste si řekli, že: „Tak touhle cestou to třeba nepůjde, tak je potřeba založit vlastní podnik.“?
No, ta přišla asi hned vzápětí poté, co na nás všichni koukali jako na blázny, že bychom chtěli posílat EKG přes, nebo že by vůbec nemocnice měla nakoupit mobilní telefony a mít nějaký paušál u operátora.

>>Chci nové díly do emailu!

A z vaší strany, vy jste oslovovali spíš lékaře nebo spíš pacienty?
My jsme oslovovali lékaře, protože tím, jak opravdu jsme byli taková garážová firma, tak jsme neměli na nic peníze, natož na marketing. Takže my jsme v rámci kongresu a nějakých zkušeností s elektrofyziologií oslovovali lékaře a ta centra a snažili jsme se rozšířit tu osvětu, že ta možnost dlouhodobé monitorace je. Ale trvalo nám to osm let, než vůbec někdo to zavnímal.

Vy jste to právě trošku naznačila. Jaké to bylo, přijít za lékařem, předpokládám, že starším chlapíkem, plno zkušeností a tak dále, s novou technologií, s novou firmou, s mladistvým vzhledem…?
Tak třeba moje výhoda je, že já se věnuji vědě a výzkumu, takže hodně publikuju a hodně vystupuju na kongresech, i v rámci té léčby arytmií, takže to není úplně tak, jako že… Ale je to vlastně hrozná nevýhoda, že nejste MUDr., takže primárně máte mínusové body za to, že nejste MUDr. Pak to trošku doženete diskuzí, kdy pan doktor, někdy třeba se může stát, že sám neví, protože dělá úplně jiný obor než arytmie. Ale vyslechne vás akorát, většinou to bylo, že takové pacienty nemají a že si vystačí s holtery.

To znamená, že první klienti byla nemocnice, nebo první klienti byli ti pacienti?
Byli to přímo ti pacienti po ambulancích čili ty jsme nejdřív dělali zadarmo, sehnali jsme si, měli jsme kamaráda, který nám půjčil na nákup těch serverů, a pak jsme napsali nějaké projekty pro IGu, pro grantovou agenturu, a to nám pomohlo financovat část sledování v rámci tadytěch výzkumných grantů. To znamená, že ale museli jsme si pro ně najít ty peníze. Ve chvíli, kdy jsme přišli a řekli jsme: „Ano, napsali jsme grant, dostali jsme grant, můžeme financovat teď péči o pacienty po ablacích, třeba pro, já nevím, tisíc pacientů,“ tak v tu chvíli nám bez problémů pacienty posílali. Ve chvíli, samozřejmě, kdy jsme řekli třeba: „Pacient by si to měl hradit,“ tak už ta ochota je samozřejmě… za kterýmkoliv lékařem jsme přišli, tak buďto nám řekl, že to nepotřebuje, že takové pacienty nemá, anebo že si to ti pacienti… Ten doktor si odpověděl za ty pacienty, že ti pacienti si nebudou chtít to zaplatit, než by se těch pacientů zeptal. Ale najdou se lékaři. Já si myslím, že lékař, který chce pacienta skutečně léčit, tak umí pacientovi vysvětlit, že si to může zaplatit. A pak je přesně na volbě toho člověka, jestli bude chtít mít dál ty obtíže, anebo zdali si to zaplatí a bude vědět diagnózu.

To znamená, že jste nejdřív pořídili technologii a potom jste hledali způsob, jak ji prodat? Nebo respektive další krok byl sepsat grant, který by byl schopen financovat tuhle službu pro pacienty?
Ono to tak šlo současně. Protože jsme věřili tomu, že prostě po ambulancích ty pacienty potřebujeme nějak. Protože jsme věděli, že vlastně nám s tím taky pomáhali i ti doktoři z těch center, že jsme ten grant podali dohromady, aby bylo na tu… Takže byli sami motivovaní ty pacienty sledovat.

Což znamená, že pro lékaře to zajímavé bylo, ale lékař nevěřil, nebo nechtělo se mu říkat pacientovi: „Máš možnost něčeho lepšího, pokud si to zaplatíš.“?
Ano. Myslím si, že než by se zeptali pacienta, jestli si to může uhradit, tak radši neměli. Protože není možné, že by v kardiologické ambulanci neměl kardiolog pacienty, kteří mají palpitaci, protože to zhruba činí třicet až čtyřicet procent klientely.

Je to velký problém, říct pacientovi v Čechách, že by měl něco zaplatit za kvalitní službu?
Si má platit? Myslím si, že určitě. Protože ta politika, vůbec veškerá diskuze ve zdravotnictví ohledně úhrady čehokoliv, se směřuje tam, kam se směřuje, a proto pacienti nemají v sobě zakořeněné to, že si tu péči budou platit. Což nikde v zahraničí není. A vede to i k nadužívání té péče, vede to ke zbytečnému plýtvání té péče. Já si myslím, že to je špatně, že pacienti nejsou víc vtažení do péče o svoje zdraví tím, že mají tu motivaci si hlídat i výdaje na to svoje zdraví.

A pak tahle vaše technologie může, předpokládám, prostředky šetřit?
Ta určitě. Protože tím, my to máme i spočítané, že tím, že se prodlouží ta doba té monitorace, vyeliminuje se takové to opakované vyšetření, kdy ten pacient má to bušení toho srdce třeba jednou za týden, jednou za měsíc, a teď on třeba čeká, já nevím, třeba měsíc na termín holterovského vyšetření, a zrovna v ten den ty obtíže nemá. Takže tím pádem se to musí donekonečna… Vy, dokud nemáte EKG křivku, tak nemáte co léčit.

A v tuhle chvíli máte spolupráci se zdravotními pojišťovnami, po těch jedenácti dvanácti letech?
Máme, s některými.

Vy také děláte zajímavý projekt, kdy pomáháte v rámci oborové zdravotní pojišťovny kontrolovat lidem EKG z Apple Watch. Je to pro vás hobby projekt, nebo se díky němu daří získávat třeba cenná data, která nikdo jiný nemá v Čechách?
Myslím si, že je to hobby projekt, který může pomoci nám do budoucna, protože já na tadytu technologii věřím ve smyslu takového toho prvního screeningu pacientů. Protože samozřejmě můžete to mít i jiná úskalí typu, že pak vás začnou lidi, kteří jsou vlastně zdraví a nemají žádné symptomy, zahlcovat těmi EKG křivkami, to, co se stává v Americe. Na druhou stranu zase můžeme zrychlit tu diagnostiku u pacientů, u kterých to potřebujeme, aniž by vlastně museli projít tím reálným telemedicínským centrem. Ono stejně, třeba i když nám pošle někdo chycenou fibrilaci síní, tak stejně pak musí dostat buďto holter nebo tu dlouhodobější monitoraci, abychom mohli zjistit, třeba kolik epizod té fibrilace má, jak dlouho trvají a tak dále, protože od toho se odvíjí léčba. Ale strašně to zrychlí propadnutí pacienta k péči, kterou potřebuje. Pro nás je zajímavé vědět, kolik je nálezů na běžném hodnocení z hodinek. Jestli si to lidé chtějí vyzkoušet, nebo mají obtíže. Takže to bude služba  do budoucnosti a mají být nastavené hranice. Myslím si, že za tuto službu by si měli pacienti platit anebo by ji mohli mít jako benefit od pojišťovny a dostatečně si uvědomovali, že to není nic samozřejmého.

Na co dalšího lze nositelnou elektroniku využít?
Dalším krokem je vybudovat poradnu pro motivované pacienty, protože spousta aritmií a dalších onemocnění je spjato s obezitou a neochotou se hýbat. Zjistili jsme, že u fibrilace síní je výrazně větší šance na uzdravení, když pacient zhubne třeba dvacet kilo. Že kdyby si pacient řekl – dobře, ano, stalo se, oni mi říkají, že mi udělali zákrok za 250 tisíc a když budu brát antikolaguancia, tak můžu vykrvácet, tak kdybychom takového pacienta dokázali motivovat a díky telemedicíně na dálku třeba i prudit, že neměl aktivitu a jestli nepotřebuje pomoc, tak si myslím, že by to mělo větší vliv na šetrnost léčby, než neustálé předepisování prášků. Čili posunout telemedicínu i do roviny konzultací.

Mělo by to být v rámci veřejného zdravotní pojištění, nebo jako služba, za kterou si bude klient platit?
To už je asi na rozhodnutí. Já jsem žila nějaký čas v Jihoafrické republice. Tam si zdravotní pojištění platí zaměstnanec z platu a přesně vidí, kolik mu odchází peněz. Zdravotní pojišťovny mají sítě zdravotnických zařízení a mají sítě fitness center a jsou provázané s Marks & Spencer, což je ta prodejna potravin, kde nakupuje nejvíc lidí. A klient zdravotní pojišťovny pak používá kartičku pojišťovny při vstupu do těch fitness center, která mají zadarmo, zdravotní pojišťovna také vidí, jaké nakupují potraviny. A když vidí, že cvičí, že nakupuje zdravé potraviny, tak mu snižují zdravotní pojištění.

Věnujete se jenom EKG nebo vzdálenému telemonitoringu i dalších nemocí?
Ještě vlastně jsme implementovali měření krevního tlaku, takového vzdálenějšího, že pacient si doma sleduje krevní tlak a místo toho, aby to zapisoval do deníčku, tak se to automaticky odesílá do karty pacienta, lékař kdykoliv může vidět ty hodnoty, jak se vyvíjejí, a na dálku může upravovat medikaci tak, aby, aniž by pacient musel s tím papírkem do ordinace a on mu přitom jenom řekl: „Tak ten prášek, co jste bral ráno, si radši berte večer,“, tak na to stačí jednoduché si zavolání a je to vlastně všechno vyřešené. A daří se nám takhle i… Protože ono jsou tam taky dva faktory. Jeden je, že pacient nemusí mít comply, jako že nemá ochotu se měřit, což my, když nám nějakou dobu ten pacient neposílá ta data, tak mu voláme. Takže ho tak trošku jako prudíme, aby se měřil. Druhak je, že pacient nemůže manipulovat s těmi daty, protože se automaticky odešlou, takže nemůže si tam do papírku… Papír snese všechno, takže nemůže si to… A další věc je, že i… To jsou vlastně jenom číselné hodnoty, není to EKG. Ono se totiž strašně hezky sledují třeba hodnoty glykemie, hodnoty krevního tlaku, protože k tomu nepotřebujete ty lidi, kteří to musí zpracovávat. To jsou prostě číselné řady, které si dáte do trendu, a vám jako ošetřujícímu lékaři stačí vidět ten trend a víte, jak máte toho pacienta zmanagovat. Takže je to taková i jednodušší práce. Takže vlastně tady toto, a pak jsme ještě integrovali, asi někdy v roce 2010, to byl i ten krevní tlak, i INR, což se měří u pacientů, kteří už mají Warfarin a antikoagulační léčbu, tak si můžou buďto chodit jednou týdně k lékaři, když se nastavuje hodnota toho Warfarinu, a neustále chodit na odběry, nebo se dá na tu dobu i půjčit si takový, vypadá to hodně podobně jako glukometr, a přes papírky si měří hodnotu toho INR, takže zase se to automaticky odesílalo do systému a podle toho stačilo přesně říct. Takže jste ušetřil dvě cesty k doktorovi a ještě tu třetí pro to, aby vám řekl, že si ten prášek máte zvýšit o půlku třeba.

Kolik dneska máte klientů zhruba, nebo kolik lidí sledujete?
Ročně v Čechách je to zhruba přes patnáct tisíc lidí. Vychází to měsíčně, že nám jde online 1200 až 1300 pacientů je aktuálně vždycky v tu danou dobu na monitoraci.

Zvětšuje se to nějak, nebo sledujete trend, že tahle technologie se ve zdravotnictví prosazuje od toho roku 2008 čím dál tím víc?
Jo. Je to, určitě se to navyšuje, je to… Ale tím, že určitě byla ta ochota zdravotních pojišťoven to hradit, to určitě tomu hodně pomohlo, že najednou se ty indikace našly v té monitoraci. A druhá věc je, že to samozřejmě ale ruku v ruce vede k tomu, že vám narůstají i náklady, narůstá vám vůbec ta technologie a musí se neustále pořizovat přístroje. A ty přístroje nejsou úplně levné, i když je jich spoustu po světě, tak my kolikrát zjišťujeme, my neustále zkoušíme to, co je nové. A musím říct, že i pořád jsem překvapená, že nikdo nevyvinul takový přístroj, který by nám plně vyhovoval. Takže my neustále taky testujeme různé přístroje, a ty cenové relace se pohybují za jeden přístroj někde kolem třiceti tisíc. Takže to není ani levná záležitost.

To znamená, že těch přístrojů máte 1200krát třicet tisíc?
Zhruba tak

A vy nejste jenom v Čechách. Kde jste ještě, prosím?
Ještě jsme na Slovensku, tam monitorujeme zhruba kolem tří a půl tisíce lidí stejným systémem. To znamená, že doručujeme pacientům přístroj, pacient se měří, pak nám přístroj vrací a my vyhotovujeme zprávu. A poslední roky se nám podařilo získat i pár zakázek ze zahraničí, nebo spolupracujeme v rámci Evropské unie i v rámci Kanady a Ameriky na různých klinických studiích, ale tam je to o tom, že buďto i jim zapůjčujeme naše přístroje a oni nám posílají data, anebo oni mají svoje přístroje, mají naměřená data a od nás je nechají jenom analyzovat. Je to takový podobný model, jako když v Americe si nechávají zhodnocovat radiologické snímky v Indii, tak oni u nás taky mají pocit, že to je Orangutanov, takže to je hodně takové podobné.

Jakým způsobem tyhle zakázky třeba ze Spojených států získáváte?
Tak většinou je to spíš z toho světa té elektrofyziologie, takže tím, že se tam pohybujeme a máme s kolegy, kteří spolupracují, tak doporučují naši společnost na tu monitoraci, anebo někdy je to taková náhoda, jako všechno v životě, že se člověk tak někde zmíní, na nějakém kongresu, a někdo si ho všimne.

Znamená to, že máte podobný projekt ve Velké Británii a ve Spojených státech, jestli to tak chápu správně?
Ano, je to tak.

Dá se říct, jak velký to projekt je, nebo jak velký trh to pro vás je, třeba ve srovnání s Českou republikou?
V té Británii, my se nesnažíme tam implementovat to posílání těch přístrojů, tam mají svého lokálního, bych tak řekla, distributora. Tam je to vyloženě jenom o tom, že nemají tu lidskou sílu nebo tu infrastrukturu na to, aby hodnotili takové množství těch pacientů. Ale počty pacientů je to podobně jako aktuálně Česká republika, ročně.

Ve Velké Británii, jenom v samotné, plus do toho jiný projekt ve Spojených státech?
Ano.

A jak se vám daří najít právě lékaře, nebo jestli je právě lékař ta profese, která vyhodnocuje EKG?
U nás předhodnocování EKG dělají biomedicínští inženýři, kdy my úzce spolupracujeme tady s brněnskou technikou, s fakultou elektrotechnickou, tam mají přímo biomedicínské inženýrství, takže my s nimi úzce spolupracujeme, ať už ve fázi nějakého výzkumu, kdy spolu taky děláme projekt na analýzu EKG, tak i tam kolegyně učí a zároveň si vždycky bereme většinou čtyři až pět absolventů hned po škole. A u nás ta učební křivka toho biomedicínského inženýra je celkem dlouhá, takže on, než může samostatně pracovat, tak to trvá zhruba rok. Takže u nás si prochází všemi těmi částmi, všechnu práci tady dělá, a postupně se čím dál tím víc věnuje tomu EKG a pak prochází takovou třístupňovou kontrolou to, co on dělá.

Během toho, co MDT funguje, bylo tam nějaké období, které bylo obzvláště složité nebo naopak obzvláště dobré třeba v tom, že to rostlo příliš rychle a přineslo to řadu komplikací v tomhle ohledu nebo obráceně?
Já myslím, že každý rok je složitý. Každý rok přináší něco nového. Určitě teď poslední dobou tím, že se nám podařilo dostat tu zakázku, tak jsme teď nejvíc bojovali s tím, že z nějaké garážové firmy začínáte narůstat do velikosti středního podniku, a teď vy, takový ten člověk, který dělá tu medicínu, najednou musíte začít uvažovat o tom, že budete stavět strukturu té firmy a dělit ty kompetence a všechny ty ostatní věci, které bytostně nesnášíte, ale vlastně zjistíte, že od určitého počtu zaměstnanců to není jinak možné udělat, než že prostě skutečně stanovíte přesně, kdo za co je zodpovědný, aby se udržela ta kvalita. Takže já teď třeba nejvíc vnímám to, že chci udržet kvalitu, a musím to z těch lidí vytěžit, protože i ta struktura těch zaměstnanců se mění. Každá generace, která přichází, je jiná. Prostě my třeba, co jsme ti starší, tak pro nás nečiní problém být v práci třeba dvanáct hodin, ale třeba přicházející generace, tak ta má ty svoje priority nastavené trošku jinak.

Co pro vás bylo nejsložitější v téhle části? Jestli to bylo právě řekněme získávání každoročních kontraktů, anebo vůbec přebudování z menšího podniku do toho většího, který už je potřeba řídit systémem a procesy?
Pro nás určitě to, s čím teď nejvíc bojujeme, je nastavit ten systém, protože to nechceme zas dělat úplně… Vlastně my tady máme nějaké rodinné přátelské prostředí, takže nechceme z toho dělat úplně korporaci.

Vy nejste úplně zaměstnaná jenom v MDT?
Hm, já ještě vlastně dělám ředitelku kardiocentra na elektrofyziologickém sále.

Kde máte významně větší úvazek než tady. Nebo ne významně… Co je větší úvazek reálně, časově, je to MDT nebo kardiocentrum?
Půl na půl je to. Po víkendech je to víc MDT, přes týden je to tak půl na půl.

Dá se to stíhat?
Dá se to stíhat. Když si člověk umí zorganizovat čas a má schopné lidi kolem sebe, tak určitě.

To znamená, že máte vynikající tým, na který se teda můžete spolehnout?
To ano. Já si myslím, že asi všechny nás, co nějak podnikáme nebo to, tak si myslím, že to není ani o penzu práce týkající se reálně té činnosti jako o neustálých předávání papírů, databází a všeho. Protože třeba opravdu ve zdravotnictví už reportujete asi do osmi systémů, ÚZISem počínaje a zdravotními pojišťovnami konče, kdy vlastně vás ten systém tak jako pomalu začne vařit jako žábu.

Kolik máte zaměstnanců?
Teď 62 celkem, a na plný úvazek pětatřicet.

Tím, že jste firma pro telemonitoring, to znamená, že to může fungovat i tak, že ten zaměstnanec funguje vzdáleně?
Určitě. My v kanceláři fyzicky máme pětadvacet lidí, kteří zajišťují takovou tu distribuci těch přístrojů a vůbec veškerý chod té kanceláře a chod přístrojů, odesílání přístrojů, a pak hodně spolupracujeme s lékaři, s lékařkami především, na mateřské dovolené, které si hodně často přivydělávají, a tady tyto věci už můžou fungovat plně online. Protože ten systém je dostupný odkudkoliv.

Plus jednoho papouška v kanceláři?
Čtyři papoušky a několik psů a několik dětí.

To znamená, vy jste hodně rodinně i přátelská office?
Je to tak.

Daří se vám tohle uřídit? Kombinaci lidí, kteří jsou vzdálení, kombinaci lidí, kteří mají evidentně mnoho jiných akutních potřeb než jenom zaměstnání?
Zatím ano. Nevím, co budu říkat za dva roky, ale zatím ano. Protože hodnocení EKG má jednu velkou výhodu, že vám vypálí takové speciální místo v mozku a vy pak bez toho nemůžete žít. Takže zrovna jsem teď řešila, že teď tady byla jedna nastoupila a po třech dnech zjistila, že neví, jestli, jako že to asi není to pravé, a teď mi volala před chvilkou paní z pracáku a říkala, že jsem jí nevyplnila nějaký papír. Říkám: „Ale víte, ode mě ještě nikdy nikdo neodešel, tak já jsem to teď, já vůbec nevím, jaké papíry mám dát.“ Tak se paní smála.

Plánujete s MDT někam uhnout? Aby to nebyla služba pro konkrétní pacienty, ale třeba to, že budete vyvíjet algoritmy, které to budou umět sledovat automaticky? Nebo třeba vyvinete ten přístroj, který je v tuhle chvíli neadekvátní pro vás?
To vlastně už děláme teď v rámci té naší činnosti, že spolu s ústavem přístrojové techniky při Akademii věd vyvíjíme, teď je to takové moderní, umělou inteligenci, ale je to prostě software, který vám má s vysokou pravděpodobností říct, co na tom EKG je, tak, abyste… On nám posílá upozornění prostě, kdy ten technik se pak na to neustále dívá, a tím, že u nás se sbírá ohromné množství dat, tak my jsme schopní ten algoritmus hrozně rychle učit. Takže proto i ta úspěšnost toho algoritmu se zlepšovat je u nás hodně vysoká oproti třeba jiným systémům.

Máte nějaké plány na další expanzi, třeba do dalších zemí nebo do dalších specializací?
My bychom se spíše chtěli věnovat jak už vyvíjení v rámci té platformy telemedicíny, takže spíš teď ta moje vize, kam bychom se chtěli ubírat, je víc taková komplexní péče o pacienta třeba se srdečním selháním, a to je počínaje dennodenním rozhovorem s tím pacientem a konče nějakými naměřenými hodnotami. Protože tam už to není jenom o tom naměření hodnot, ale o vnímání pacienta jako celku. A mým takovým snem je jednou i přijmout, nebo najít tu práci i pro psychologa, protože opravdu čtyřicet procent lidí, kteří k nám sem volají nebo s nimi mluvíme, si potřebuje popovídat. Takže já si myslím, že my tady trošku i fungujeme jako taková help linka pro ty pacienty. Že spíš se z toho zdravotnictví vytrácí ten osobní kontakt s tím pacientem. Nebo osobní, spíš jako že si s ním někdo promluví. Takže pokud by samozřejmě na to byl adekvátní čas, tak si myslím, že ta monitorace nebo vůbec ta telemedicína může sloužit k tomu, že ten člověk si může i popovídat nebo že vím, na koho se kam může obrátit. Samozřejmě, může to vést i ke zneužívání, no. Neříkám, že ne.

Myslíte si, že medicína i v Čechách bude mířit tímhle směrem? Že mnohem víc času se bude trávit online přes internet konzultací s lékařem, který nebude přímo vedle?
Já si myslím, že to vždycky je taková, já to pořád vnímám jako takovou berličku. Protože si myslím, že ten vztah lékař-pacient nějaký má být. Nemyslím si, že dává smysl, aby to byly pětiminutové konzultace, které běžně, když lékař má stihnout třicet čtyřicet lidí za den, tak nemáte šanci s tím člověkem mluvit. Myslím si spíš, než že tu rozpravu vést o tom, jestli to bude osobní vztah nebo telemedicínský vztah, vést to na tom, nakolik jsme ochotni si za tadyty věci začít platit. Protože víme, že když to bereme tak, jak to máme, že to mají všichni zadarmo, tak toho času bude čím dál tím méně a nastane ta telemedicína třeba i ve fázi toho, že se s vámi nebude chtít nikdo bavit a bude od vás chtít přijímat jenom ty hodnoty. A to si myslím, že je špatně. Že spíš to má být takové vyrovnané, že ta telemedicína nám pomáhá, nemá to být velký bratr, který bude sledovat celou populaci, ale musí tam vždycky být ta osobní složka té rozpravy pacienta s lékařem, nebo i klidně s technikem, se sestrou, s kýmkoliv, kdo tomu člověku může pomoct.

>>Chci nové díly do emailu!

Máte v Čechách nějakou konkurenci vůbec?
Prozatím ne. Protože prozatím je to opravdu taková sisyfovská práce. Dokonce jsme zjistili, že vlastně i v rámci EU to není až tak veselé. V Americe, tam jsou na to zvyklí, tam to funguje úplně přesně tak, jak jsme to nastavili tady v Čechách, že tam tadyty dlouhodobý monitorace fungují tak, že jsou tam čtyři velká telemedicínská centra pod různými společnostmi, ale taky zhruba o 400 lidech třeba. A skutečně tam dostane pacient od lékaře předpis, že si to tam má objednat, a vlastně je ten vztah mezi tím centrem a tou pojišťovnou, aby mohli kontrolovat, že ta služba je poskytována adekvátně, protože asi nikdo taky nechce ten systém rozprostřít skrze celou populaci, protože to není… Ten nárůst by byl enormní. Mohlo by dost docházet ke zneužití té péče.

A plánujete vy sama, že byste se výhledově věnovala pouze tomu, čemu říkáte koníček, to jest MDT, anebo že chcete zůstat i přímo u praxe?
Já si myslím, že asi obojí. Já totiž taky neumím pořádně z toho sálu odejít. Takže zatím, pokud to půjde, tak obojímu, pokud uvidím… Ale ono je to tak strašně úzce provázané, že mám pocit, že to je jedna firma. Protože všechny reporty a všechno je podobné, tak aspoň už vím vždycky, jak na to.

Myslíte si, pokud byste to měla zhodnotit, tak kolik procent v rámci MDT bylo třeba štěstí, že funguje tak, jak funguje, a kolik procent z toho bylo zkušeností?
Ty věci vždycky souvisí. Já si nemyslím, že to je jenom o tom štěstí. Ono to štěstí je v tom, že jste v tu chvíli třeba kvůli něčemu jinému, nebo jste dělal, já nevím, něco s ablacemi nebo znáte toho doktora odněkud jinud, anebo prostě v té nějaké situaci třeba ohledně kardiocentra, a vlastně se najednou otočí ta otázka na tu monitoraci a získáte třeba ten kontrakt. Ono vždycky štěstí přeje připraveným. Takže já si opravdu myslím, že je to jenom o té píli a o tom být ve správnou dobu na správném místě se správnými zkušenostmi. Že si nemyslím, že bychom někdy něco získali jenom štěstím. Ale štěstí je vůbec to, že seženete skvělé lidi do týmu a že udržíte rodinnou atmosféru.